Zajímavé informace na internetu

http://aikido-gouttard.com/

Rozhovor s Philippem Gouttardem (web SSPA) čtěte zde.

 

TECHNIKY UČITELŮ A TECHNIKY STUDENTŮ

Napsat něco o tomto tématu mě napadlo, když jsem si uvědomil, že, navzdory tomu, co jsem si myslel původně, existují zajímavé rozdíly mezi tím, jak své techniky provádím a zamýšlím, když je předvádím jako učitel, a když je dělám jako student. Samozřejmě, aby byl experiment smysluplný, musí být tyto techniky prováděné pokaždé se stejným partnerem. Co mě zarazilo nejvíc, bylo to, že pocit byl úplně jiný podle toho, jaký status jsem na tatami měl.

Jako učitel jsem se cítil téměř nezranitelný. Samozřejmě v tomto systému šel můj partner doprostřed žíněnky, aby se podvolil tomu, čemu říkám prostředek. Byl už dopředu „pod kontrolou“ a mně nedělalo žádné potíže ho rozpohybovat. Nicméně na semináři, kde jsem byl pouhým studentem, se mi zdálo, že ten samý partner už tak povolný není. Jak jsem si měl tento fenomén vysvětlit, když oba dva měli ty samé fyzické a technické schopnosti jako předtím? Dělali jsme stejnou techniky a měli jsme stejná těla.

Vysvětlení spočívá v tom, že jako učitelé jsme celou hodinu tori, zatímco dělat ukeho vyžaduje značnou investici, která nás vysiluje v odporu a unavuje nám jasné vnímání. Jako uke se také musíme vypořádat s pákami na zápěstí či hody, a to vyžaduje obrovskou pozornost. Začalo mi být jasné, že jako učitelé, protože role uke je vzdálenější vjemům, máme tendenci zapomínat, jak těžké je poddat se a podlehnout, abychom dovolili učiteli provést perfektní techniku.

Zdá se mi jako klíčové, že při učení bychom neměli nikdy přehlížet fakt, že techniky, ve kterých jsme dobří, jsou pro nás, pro učitele, základními technikami. Nicméně pro naše studenty mohou být ty stejné techniky velmi pokročilé. Je samozřejmě velmi důležité, abychom „tahali“ své studenty na nejvyšší úroveň, ale je stejně důležité, abychom to pro ně udělali dostupné, tak aby se nároky a obtíže, které to provází, nestaly zdrojem frustrace a neúspěchu.

Jak je možné, že když jsem student na hodině jiného učitele tak to, co bylo tak jednoduché, když jsem byl já ve středu žíněnky a sám jsem tu samou techniku ukazoval, je teď tak složité udělat? Znovu opakuji, máme stále to samé tělo a náš partner tu stejnou stavbu těla, ale ve vztahu mezi torim a ukem a v mentální interakci došlo ke změně. Očividně aikidista přede mnou už není ten poddajný student, který doufal, že si ho učitel vezme doprostřed, a který bude se pokoušet pochopit, co od něho učitel očekává.

Právě naopak, když je někde v rohu žíněnky schovaný za dalšími cvičenci, ten samý student odhalí jinou část své osobnosti. Bude cvičit svým vlastním způsobem, a protože bude nasazovat techniku na mě, nebudu já ten, kdo dominuje, naopak on bude dominovat mě. To zcela změní náš vztah.

Když stojím na tatami, snažím se vždy aplikovat jeden koncept. Kdybych ho měl popsat jednou větou, znělo by to následovně: „Když jsme při hodině studenty, snažíme se být stejně dokonalí jako učitel, ale když jsme učiteli, měli bychom vidět věci z pohledu studentů, abychom dokázali předvést techniku, která je jim přístupná, aniž by u toho museli mít pocit, že to nejde.

Krom toho mi připadá velmi důležité znát historii každé techniky, kterou vyučujete, obzvláště z pohledu toho, kdo útočí (uke), abychom si uchovali jasnou mysl a schopnost vnímat reakci různých partnerů. Nicméně někdy mám pocit, že někteří mí učitelé ukazovali techniky, které by sami nedokázali přijmout. Říkám si proto, jestli bychom měli tyto konkrétní techniky vůbec ukazovat, anebo pouze těm studentům, kteří mají dostatek zkušeností a znalostí, aby si dokázali svým tělem tyto zjevné rozpory přeložit.

Jsem přesvědčený o tom, že základem našeho učení by mělo být to, abychom vychovávali studenty, kteří budou jednoho dne lepší než my, ve stylu, který bude unikátní každému jednomu z nich. Povinnost, kterou jako učitelé máme, je vychovat je k tomuto momentu „volby“ a „svobody“, ponechat jim absolutní svobodu tělesnou a duševní a zároveň zajistit, aby se ty malé fyzické a psychické nesnáze, které po cestě nashromáždí, nestaly překážkou v jejich zkoumání lepšího aikidó.

 

 

AIKIDÓ A BOLEST

Tento pocit, kterému v aikidó říkáme bolest, byl pro mě vždy zdrojem intelektuálního zájmu. Jistě, proč bychom měli podstupovat strádání? Proč trávíme hodiny a hodiny padáním, kutálením, necháváme si zápěstí kroutit do všech možných stran a dostáváme údery od někoho, kdo má být údajně naším „kamarádem“? Předpokládáme, že bolest je nutná pro pokrok na naší Cestě. Tato bolest je naším limitem; je tím, co nám dovoluje poznávat a rozumět. Bez ní nejsme ničím. Skutečná otázka není, jestli ji máme snášet, ale jak daleko máme zajít v jejím přijímání. Snad ještě důležitější je zhodnotit, kdy se již stává pouhou stupiditou.

Naše umění je vskutku umění, které učí, co znamená bolest. Každý trpí, všichni znají bolest, ale nikdo není ochotný ji podstupovat, pokud by se po tréninku necítil dobře. Kdo podstoupí bolest, chce pak mír a klid. Naše cesta v aikidó nám umožňuje pochopit a přijmout strádání, které jsme na začátku vnímali jako selhání. Všichni si pamatujeme naše první léta cvičení, kdy všechno bylo zdrojem strádání, fyzicky i psychicky. Jistě si pamatujeme na dobu, kdy naše tělo nezvládlo udělat sebemenší pohyb, ať jsme ho dělali sami nebo s partnerem. První z těchto pohybů byla vlastně pozice, které říkáme „seiza“. Potom, co jsem strávil mnoho let hraním fotbalu bez protahovácích cvičení, ať už před či po tréninku, bylo pro mě sezení na patách nesnesitelné. A bohužel mi to stále brání sedět v této pozici klidně a uvolněně. Tato jednoduchá pozice nás učí, co znamená bolest. Naše strádání je ještě o to větší, že se nás japonští učitelé ve Francii i Japonsku soucitně dotazují, jestli nás nebolí kolena. Ne, netrpíme kvůli kolenům, ale kvůli nedostatečné flexibilitě čtyřhlavého svalu ve stehnech; to nám brání sedět v „seiza“.

Tato nemožná pozice nás učí od začátku, že nemáme dostatečně uvolněné svaly. Díky tomu si také uvědomuji, že ještě nejsem mistrem. Stále nedokážu provést techniku tak uvolněně, jak jsem to viděl u mistrů, jako byl sensei Jamaguči, který měl po každém tréninku krční svaly zcela uvolněné.

Tato pozice nás ale učí i silné vůli. Sedět v „seiza“ po dlouhé minuty nás učí soustředit se ještě víc na to, co učitel říká a dělá. Učí nás potlačit bolest proto, že se chceme učit a zapamatovat si, co nám učitel předává.

Je také nezbytné hovořit o rozdílech mezi muži a ženami v přijímání bolest. Jde o moji osobní reflexi, kterou nelze brát za obecně platný postulát. Ačkoliv obě pohlaví sdílí zkušenost tělesné a mentální bolesti, kterou život přináší, zdá se, že mezi nimi existují některé důležité rozdíly. Jako muži vyhledáváme bolest v konfliktech: válkách a bojích. V závislosti na tom, jak moc do boje investujeme, se míra bolesti liší.

Pro ženy je ale bolest více chronického charakteru, hlavně kvůli menstruaci. Bolest je pro ně součástí jejich životního cyklu, něco, co nezpůsobuje vnější činitel, ale přichází z jejich vlastního těla. Pro muže je bolest většinou překvapením, „výzkumným programem“, zatímco pro ženy je většinou „normální“, nevyhnutelná a přichází každý měsíc. Samozřejmě existují mnohé typy bolestí, které obě pohlaví sdílí. Tělesnou i emocionální bolest nám život dává stejnou měrou v závislosti na tom, co nás potkává a v závislosti na tom, jak jednáme.

Aikidó je dobrá škola bolesti, protože víme dopředu, co se bude dít: pády, zátěž, silová znehybnění atd. A my to vše podstupujeme dobrovolně. Když na sebe oblékáme keikogi, nevysloveně tento předpoklad přijímáme. Zrovna tak jako boxer, který si na ruce navléká rukavice přijímá, že bude dostávat rány a ví, že to bude bolet.

Dlouho jsem přemýšlel o tomto přijímání bolesti. Je to náš partner, díky kterému trpíme, nebo za to může naše investice, která dovoluje našemu partnerovi, aby nám ubližoval? Aikidó nás učí bolest přijmout. Víme, co se stane a víme kdy přesně bolest přijde. Co dopředu neznáme, je její intenzita a naše reakce na ní u toho daného partnera a v té dané konkrétní situaci.

Vlastně můžeme říci, že „tori“ je mužským protikladem při cvičení, který vede bolest, zatímco „uke“ je protikladem ženským, který ví, že bolest přijde, ale věří svému partnerovi a své vlastní schopnosti se s ní vypořádat.

Mám rád tuto konstelaci i to, že se neustále v rolích střídáme; jednou jako tori, podruhé jako uke.

Toto poznání mi zároveň přináší další starosti. Pro mě bylo vždy hlavním cílem cvičení, abych se po všech stránkách zesílil – fyzicky, mentálně i technicky - a dokázal přijmout vše. To ale vedlo k tomu, že jsem přestal do vnímat, co po mě ten druhý chce, až do té míry, že už jsem přestal cítit bolest. Pamatuju si na dlouhé minuty, při kterých mi na semináři sensei Noro nasazoval nikkjó a pamatuji si i na ty dlouhé minuty, kdy jsem dělal ukeho při všech technikách na semináři, který vedl sensei Asai. Díky takovémuto způsobu cvičením jsem si vybudoval velmi odolné tělo, ale zároveň jsem ztratil všechen cit. Když jsem dorazil do Tokia, myslel jsem si, že jenom takový druh trénování mě připraví na to, abych ustál cvičení ve třetím patře. Samozřejmě jsem se mýlil. Bez schopnosti cítit a vnímat není žádný pokrok možný. Museli zasáhnout velcí učitelé jako sensei Jamaguči nebo sensei Tissier, kteří mě takříkajíc probrali a varovali, že pokud nezměním přístup, začne být brzy moje cvičení zbytečné. Musel jsem se proto znovu naučit vnímat a přijmout fakt, že bude moje tělo zase bolet, zkrátka, že není dokonalé. S překvapením jsem pak sledoval, že takový způsob cvičení mě nejenom neoslabil, ale naopak posílil a zároveň jsem dosáhl větší flexibility a ohebnosti.

Podle mě je aikidó dokonalá škola, která nás učí dosáhnout některých našich limitů citlivosti, když přijímáme techniku a vnímavosti, když pohybujeme partnerem. Je důležité, aby naše cvičení zůstalo jemné a konstruktivní tak, aby nám partner důvěřoval a přijmul fakt, že vstupuje do nesnází proto, aby dosáhl samotného prahu citlivosti (bolest), což mu poskytne hlubší porozumění, co jeho vlastní tělos dokáže.

 

OSVOBOZUJÍCÍ KONTAKT

Již téměř 30 let mi aikidó pomáhá vyvíjet a posunovat se v životě vpřed. Zpočátku bylo pro mě cvičení pouze tělesnou potřebou, zrovna tak jako u týmových sportů, které jsem velmi intenzivně praktikoval před tím, než jsem začal cvičit aikidó. Nebyl jsem připravený na požadavky individuálního cvičení, které vystavuje tělo značné bolesti a námaze. Pozice seiza, pády, páky na klouby, znehybnění atd. Po několika letech plných obtíží a zranění, si moje tělo začalo pomalu zvykat a já jsem začal být schopný vyrovnat se s celou řadou různých situací, ve kterých jsem se ocital. Ale nejenom to; začalo mi dělat radost pohybovat se s partnerem.

V průběhu mé cesty jsem potkal mnoho učitelů, kteří mě vzdělávali, a kteří ze mě udělali to, co jsem dnes. Díky jejich velkorysé podpoře jsem dnes tam, kde jsem. Chtěl bych zde velmi upřímně poděkovat všem učitelům, kteří mi pomáhali, obzvláště Christianu Tissierovi, který mi poskytoval cenné rady po celou dobu mého výzkumu nové vize cvičení, a díky kterému jsem mohl odjet do Japonska a pochopit aikidó, které pro mě bylo tak nové a neznámé. Nicméně záhy jsem si uvědomil, že k tomu, abychom rozuměli jednomu konkrétnímu učiteli, musíme se potkávat s mnohými dalšími. Rozhodl jsem se následovat Chistiana Tissiera, ale zdálo se mi absolutně nezbytné obohatit své cvičení kontaktem s jinými mistry. Protože jsem nebydlel v Paříži, musel jsem se naučil pamatovat si nazpaměť, co jsem vídal na hodinách a na seminářích. Tento přístup se ukázal velmi výhodným v tom smyslu, že jsem si musel vyvinout dobrou paměť, abych dokázal zopakovat na nových partnerech, co jsem viděl na seminářích. Při mých mnoha pobytech v Japonsku se mi podařilo obohatit své cvičení, vrátit se a dát konkrétní tvar tomu velkému množství informací, které jsem pobral. Také jsem si chtěl ponechat ten nejhezčí možný obrázek mých učitelů a předat ho dál s co nejmenší deformací. Ale rychle jsem si uvědomil, že ryze sportovní aspekt cvičení je velmi omezený. Dlouho se ve mně odehrával konflikt dvou konceptů: dominovat partnerovi, nebo se od něj učit. Po dlouhou dobu mě uspokojovala pouze myšlenka být fyzicky silný, ale po tom, co mě fyzicky i slovně řada učitelů opravovala, se přede mnou začala rýsovat nová představa aikidó a nová problematika: jak docílit toho, abych si ode mě vzal partner moje kvality a, samozřejmě, jak zařídit, abych si já vzal ty jeho?

Od té doby jsem začal přemýšlet o věcech, o kterých jsem pochopil, že jsou ve cvičení aikidó negativní a snažil se je odstranit. Pokoušel jsem se zahrnout do cvičení naopak vše, co bylo podle mě pozitivní: nemluvit s partnerem, nechat ho, aby sama sebe vyjádřil a aby si postavil svou vlastní zkušenost. Výzvou pro mě bylo zjistit, jak bojovat sám se sebou, svým strachem, svou úzkostí, svými frustracemi a nesnažit se dokázat partnerovi, že být nejsilnější je to nejdůležitější. Aikidó se pro mě stalo uměním rozumět, jak se dotýkat partnera, jak použít tělo ke komunikaci a jak mu dát svobodu jít a cvičit s jinými partnery bez pocitu frustrace. Začalo pro mě být cvičením zaměřeným na studium svobody a respektování rozhodnutí a směřování každého jednotlivce. Když si uvědomím, kolik lidí jsem vyděsil nebo obtěžoval tím, že jsem byl hluchý k jejich vlastnímu stylu cvičení. Myslel jsem si, že dominovat partnerovi je tou jedinou správnou cestou.

Skrze úchop se učíme, jak použít dlaň a skrz atemi se učíme, co udělat se zbytkem paže. Atemi je pro mě způsobem, jak se dotýkat partnera, jak mu předat informaci. Nezáleží na tom, jestli se mě partner dotkne „silně“. Co mi vadí, je, když se měl dotkne „divně“. Hodně špatné je cítit od útočníka „vztek“ nebo „nepozornost“. Dobrým příkladem je, když na nás útok nedosáhne. Jaký potom má význam ukazovat zatnutou pěst? Ze všeho nejhorší je, když nás někdo nechtěně udeří a pak se sebe sype hloupé výmluvy. To je náš problém v aikidó; bojíme se dosáhnout toho, co chceme.

Pro mě představuje fundamentální problém najít způsob, jak cvičit s někým, koho neznáme, nebo s někým, koho nemáme rádi, stejně jako bychom cvičili s kamarádem. Na tatami se navzájem chválíme, ale mimo žíněnku se kritizujeme. Osobně si myslím, že pouze cvičení je důležité. Potom, cokoliv řekneme, už vyzní falešně; trochu jako v normálním životě. Za soukromý život se mohu klidně trochu stydět a nemusí být nutně tím, o kterém jsem snil. Příliš se tím zaobíráme. V naší disciplíně se profesionální a osobní sféry příliš prolínají. „Přátelé“, které jsme měli na začátku jsou pryč, po čase se objeví někteří noví a někdy se přátelství promění v „profesionální vztah“. Co se mi na aikidó opravdu líbí, je, že objevujeme ostatní pohybem a sledujeme, jak se jeho osobnost otevírá díky úsilí, které po něm požaduji. Pro mě je technika mentální a fyzický požadavek, nárok a prostředky, jak jich dosáhnout se jmenují ikkjó, šihónage, kokjúnage atd.

Nebo ještě lépe řečeno, techniky jsou naším společným jazykem (proto se říká, že základní technika je jako gramatika), do kterého vkládáme naše pocity, které při tom daném momentu máme, a které předáváme ostatním. Když házíme partnera, neházíme ho jenom fyzicky, ale také s ním komunikujeme naše dobré i špatné pocity, které do hodu vkládáme. Znovu opakuji, hodit někoho silně nebo provést bolestivé znehybnění není nutně špatně, pokud je při tom náš záměr dobrý. To, co mi vadí, a podle mě kazí cvičení, je, když je to obráceně. Neznám žádného studenta, který by nechal aikidó, kvůli špatně provedenému kotegaeši, ale znám hodně takových, kteří odešli kvůli špatnému pocitu na žíněnce. Do dódžó přicházíme proto, abychom byli silnější a můžeme přijmout určitou míru bolesti, pokud je rozumná.

Otázka, kterou bychom si měli pokládat je: proč jsme tady? Proč zůstáváme na tatami po 20 letech úsilí, které nikam nevedlo, když ne proto, abychom se vyvíjeli a porozuměli o trochu lépe životu? I pro studenty je tento pocit nezávislosti nebo svobody klíčový. Ale jak to předat? Musíme mít jistotu, že jsou studenti svobodní, a že můžou vždy odejít a učit se někde jinde. Osobně jsem se dostal na úroveň, kterou mám, protože jsem se vydal po cestě, která mi vyhovovala nejvíc, a protože mi můj učitel dal svobodu objevovat nové věci. Nedávat studentům tuto svobodu je důvodem, proč už nevěřím na dódžó, kde učí jen jeden instruktor; myslím si, že dódžó by mělo mít v učení pluralitu. Teprve s tím, jak se naše cvičení vyvíjí dospějeme do body, kdy se rozhodneme redukovat počet učitelů, od kterých se učíme.

Jezdit vyučovat do různých dódžó a učit v různých jazycích je pro mě pravé aikidó. Předávat všechno, co znám lidem, kteří přijeli jenom kvůli tomu, mi dává něco, co nemůžu najít nikde jinde. Aikidó nepatří jen těm, kteří ho dělají s námi, ale i těm, jejichž cvičení se nám nemusí líbit. Nejsem si jistý, jestli by mistři, kteří již bohužel zemřeli, souhlasili s tím, jak dnes cvičíme. Nicméně když předáváme techniku, předáváme zároveň svobodu a inteligenci, a proto se mi zdá normální, když studenti, které jsme učili dospějí ke způsobu cvičení a myšlení, které se liší o toho, co jsme mysleli, že jsme jim předávali.

Naučit se dávat svobodu a respekt je to, co se snažím předávat lidem, kteří za mnou jezdí a zároveň tím, co se snažím pochopit od těch, kteří mi věnují svůj čas a energii. Aikidó mě naučilo samotě; ale tomu druhu samoty, který po sobě nechává svobodu: udělat či neudělat, říci či neříci. Nikdy však nedospěji k odpovědi. Když cvičím, vždy se mi chce hned souhlasit a teprve potom toho litovat. V aikidó „útočit“ na partnera znamená, že mu důvěřujeme; nechceme stále házet, přijímáme to, že ostatní hází nás.

Myslím si, že bychom měli změnit slovník: „vzít centrum“, „použít sílu“ jsou pro mě koncepty, které vedou k dominanci a frustraci. Je to uke, kdo nám půjčuje své tělo, abychom se mohli učit; je to uke, který akceptuje, že ho budeme házet. Po cvičení si uke a tori musí vyměnit vlastnosti a prohodit role; z nejslabšího se stane silnější a nejsilnější pochopí nejslabšího. Musíme zmenšovat rozdíly, které mezi námi jsou. Chytáme a útočíme na partnera, abychom pak byli jako on; házíme ho, protože víme, že se vrátí. Musíme vyvinout naše smysli. Úchop začíná v očích, uších a nose. To je, co nás přitahuje k partnerovi a úchop se provádí koleny a lokty; ruka pouze potvrdí, nebo vyvrátí náš dojem z partnera, který jsme získali očima, ušima a nosem. Naše ruce toho druhého znají, představují naši společnou budoucnost; zatímco my sami jsme neustále na pochybách.

Ve svém výzkumu už nepřichází odpovědi, které hledám vždy nevyhnutelně od toho druhého. Pro nás jako pro studenty je náš učitel jedinou cestou k úspěchy, ale když učíme, přichází odpovědi často od studentů. Jsou našimi zrcadly, naší vůní; přebírají a zvětšují naše vlastnosti i naše vstupní hodnoty. To je důvod, proč bychom nikdy neměli studenta soudit předem. Naopak měli bychom mu dát svobodu a vždy nechat dveře otevřené, aby mohl odejít, kdyby chtěl, ale především proto, aby se mohl zase vrátit. Musíme také oceňovat pokrok dosažený pod vedením jiných učitelů. To je, co se snažím předávat a také dostávat v každodenním cvičení.

 

Zdroj článků (povoleno provozovatelem):  www.aikidopardubice.cz